Jedna dívka X celý svět

21. srpna 2010 v 10:07 | S.E.S. |  Moje tvorba
avatar

Následující povídka se vám může zdát mírně chaotická. Je to z toho důvodu, že se skládá ze dvou pohledů a různých časových úseků.








Stála jsem na ulici a myšlenkami byla úplně někde jinde. Pátrala jsem ve své mysli, jestli se tam někde hluboko v těch všech myšlenkách, nápadech či vzpomínkách, nenachází nějaké řešení, které by mi pomohlo tohle dilema vyřešit.
Stála jsem na obyčejné ulici, která vedla všechen ten dav i se mnou podél starých polorozpadlých budov, ale i tak, když jsem tam stála mi to tak nepřišlo. Ve svých myšlenkách jsem stála na rozcestí, a to samé mi připadalo i na té ulici. Mám to udělat, mám se vydat přímo a nechat se strhnout davem, či to nemám udělat, mám přejít přes ulici a uvidím, co se stane, když přejdu?
Nevím, nedokážu se rozhodnout, a proto pro tentokrát volím cestu zpět. Raději se otočím a vrátím se na začátek toho všeho.

+

Sedím u počítače, oči se mi pomalu klíží, ale snažím se sledovat dění. Vlastně se ani tak moc neděje, jelikož mám puštěné nějaké staré debatní pořady. Ale tentokrát to bylo jiné, i když se mi chtělo spát, jako vždycky, v hlavě mi zněly myšlenky, vyvolané úvahami toho starého člověka. Najednou se ve mně něco pohlo a já se přinutila pořádně zadívat na obrazovku. Muž, jakoby vycítil můj pohled, se na mě podíval. Aspoň mi to tak přišlo, ale nechápala jsem to, když se jednalo o několik dní staré záznamy. A pak položil tu otázku: :,,Kdyby jsi mohla zachránit celý svět tím, že zabiješ jednu dívku, udělala bys to?". Nevím, ale přišlo mi to, jako kdyby ta otázka směřovala přímo mě, jako kdyby se jednalo pouze o mě, a nikdo jiný ten pořad nesledoval.
Celou noc mě to hlodalo, uvnitř mě se bouřily všechny smysly a snažily se přijít na to řešení. Zabila bych či nikoliv. Je to jen chyták, nebo mám opravdu někoho zabít, abych tak zachránila lidstvo a tím i sebe. Ale zasloužíme si to vůbec? Máme vůbec právo na téhle planetě ještě být?
+

Mé vzpomínky se pomalu vytratily a já se ocitla před svým domem. Celou cestu od toho rozcestí, jsem si vybavovala, nebo aspoň jsem se snažila vzpomenout na události předminulého dne.
Už jsem pomalu zastrkávala klíč, když jsem si uvědomila, co je opravdu v sázce. Kdybych zabila, zachránila bych tím sice celé lidstvo, ale ztratila bych tím svůj život, vše čeho jsem dosáhla, by se rozplynulo v prach, jelikož za vraždu se krutě pyká. Na druhé straně, kdybych to vzdala, nemusela bych zabít, můj štít by byl čistý, ale k čemu by to bylo, když by celé lidstvo bylo odsouzeno k záhubě a s ním i já.
Jen pár minut. Pár minut koukání se na nějaký pořad a takhle to se mnou zamává. Už nedokážu myslet na nic jiného než na tu zatracenou otázku.
Má mysl tenhle nápor nevydržela a já se rozběhla do nejbližšího parku. Nejsem zrovna sportovec, ale tuhle štreku, jak je velmi v oblibě říkat, jsem uběhla raz dva.
Sedla jsem si na lavičku. Nohy se mi třásly, a puls s dechem se mi pomalu vraceli do normálu. Když jsem se trochu zklidnila, znovu začala má úvaha nad tou otázkou. Dokázala bych to vůbec udělat. Není to, jako když se napichuje červ na háček, to se s tím nedá srovnat, ale když se to tak vezme, jedná se skoro o ten samý princip. Člověk zabije červa, chytne rybu, a to mu přinese užitek a možná i zachrání život.
Když mě přešel třas nohou, rozhodla jsem se trochu rozptýlit menší procházkou. Snažila jsem se pravidelně dýchat a nechat jen tak volně plynout myšlenky a nemyslet na tu moji nynější záhadu.
Lidé kolem mě proplouvali, slunce pomalu zapadalo a já si jen tak šla. Šla jsem, svět okolo sebe nevnímajíc. A pak když jsem zvedla hlavu, mé oči zaplavila zář.

+

Z pohledu procházející osoby
Vrazila do mě. V očích měla prázdno, žádná jiskra, jak to u mladých lidí bývá, jen prázdný pohled bez znaků radosti, smutku či zlosti. Vůbec nevnímala svět kolem sebe. Ani se neomluvila. Raději jsem jí přestal vnímat a dál si šel svou cestou.
Nevím ani proč, ale náhle jsem se otočil zpět za tou dívkou. Jako kdyby mě něčím přitahovala. Mé oči se jí snažili najít, ale chvilku to trvalo, než se přizpůsobily záři zapadajícího slunce. Když jsem jí konečně uviděl bylo už pozdě.
Byla tak zabrána sama do sebe, že si nevšimla silnice před ní. Vkročila na rozpálený asfalt a pak už jsem jen viděl její tělo, jak se vznáší vzduchem. Kolem nastal rozruch. Lidé byli vyrušeni ze svého klidu touto nehodou. Kolem té dívky se vytvořil kruh. Někdo zavolal záchranku, jiný policii a někdo další se jí snažil oživit.
Bylo však pozdě, spolu s autem, které ani nezastavilo, odjel i její život.

+

Dilema je rozluštěno dámy a pánové. Někdy musíme podstoupit oběť. I když si to ani sami neuvědomuje, náš život je jen hra. Nevíme co se kdy stane a i když si myslíme, že to dokážeme vyřešit sami, život jménem hra si vždycky najde nějaké řešení sám. Nač řešit otázku, když se nakonec nějak vyřeší sama? A pokud už nějak zasáhneme do toho dění, následky nás vždycky doženou, ať už chceme či nikoliv.
Příběh se vyřešil sám. Tak moc se přemýšlelo nad tou otázkou, až se vyřešila sama. Když se nad tím zamyslíme, hrdinka měla dilema, že pokud by zabila, zachránila by tak celé lidstvo, ale za vraždu by pikala ona sama, pokud by to vzdala, nezabila by,  lidstvo by bylo odsouzeno k záhubě i s ní.
Nakonec tedy musela podstoupit oběť. Položila svůj život na obětní oltář, už jen tím, že se nad tím zamýšlela. A nakonec. Nakonec její oběť byla přijata. Nemusí pykat za vraždu a dokonce zachránila celé lidstvo.
Někdy je prostě sebeoběť důležitá.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 katyxkristen katyxkristen | Web | 21. srpna 2010 v 10:19 | Reagovat

ahoj maš krasnej blog hlasneš jestli jo http://katyxkristen.blog.cz/1008/hlasujte tady na tom odkazu najdeš kde hlasovat rada moc rada oplatím

2 Patris Patris | E-mail | Web | 21. srpna 2010 v 10:30 | Reagovat

Děkuju!!!! ;)

3 mary-lee-ababuo mary-lee-ababuo | Web | 21. srpna 2010 v 10:44 | Reagovat

Wááu..:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama